Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 14

 

V roce 1838 navštívil Evpatorii v doprovodu knížete Golicina, hraběte Voroncova a hraběte Witte francouzský maršál Marmont.
 
Mimo jiné chtěli navštívit i naší kenasu.
 
My karaimové jsme přivítali maršála Marmonta s velikými poctami a duchovními písněmi, neboť car vydal dekret, aby hostovi byly uděleny stejné pocty jako polnímu maršálovi ruské armády.
 
V čele obce stál chacham Sima Babovič, členem uvítacího výboru jsem byl já, věhlasný učenec Jašar, jeho syn Aben-Jašar a všichni ctihodní členové komunity.
 
Maršál Marmont nám dal během své návštěvy mnoho otázek ve francouzském jazyce:
 
Kdy a za jakých okolností přišli karaimové na Krym?
 
Z jakých důvodů jsme opustili místo svého předchozího pobytu? Odešli-li jsme dobrovolně, nebo jsme byli vzati do zajetí, nebo z důvodu hledání obživy či klidnějšího místa pobytu?
 
Když nám kníže Voroncov přeložil do ruštiny dotazy položené maršálem, naše tváře se zarděly studem.
Stáli jsme v rozpacích jako oněmělí, neboť jsme nevěděli jak odpovědět.
 
Pak se nás maršál zeptal, jakým jazykem hovoříme, na což dostal odpověď, že karaimové hovoří tak zvaným čagatajským nářečím tatarského jazyka, proto prohlásil: To znamená, že karaimové očividně přišli na Krym spolu s Tatary.
Sima Babovič ale maršálovi odpověděl: Ne pane maršále, my karaimové jsme žili na Krymu již v době vlády Janovanů, kteří se na Krymu usadili před Tatary.
Maršál se pousmál, když v odpovědi Baboviče zaznamenal chybu, kterou by zřejmě neudělal ani školák.
 
Maršál zahlédl na parapetu okna kenasy na první pohled velmi starou modlitební knihu, maršál jí vzal do ruky, a zeptal se, kde a v jakém roce byla modlitební kniha vydána.
Odpověděl jsem maršálovi, že modlitební kniha byla vytištěna v Benátkách v 16-tém století (datum jsem našel na konci modlitební knihy).
Jakým způsobem a kým? Ptal se dále maršál.
Na tuto otázku mu nikdo nedokázal odpovědět.
 
Maršál byl překvapen, že nemáme žádné informace dokonce ani o událostech, které se odehrály před třemi sty lety.
 
Bez pochyb jsme se mu my všichni museli zdát jako nevzdělaní lidé, neboť jsme neměli žádné znalosti o své historii.
A já jsem si pomyslel: kam bychom se mohli před touto hanbou schovat?
Vždyť ani zde přítomní velcí učenci nebyli schopni dát odpověď na otázky francouzského maršála, co tedy mohu udělat já?
Velmi jsem se styděl, chtěl bych se učit, ale není kde, chtěl bych mít skutečné učitele, ale nemohu je najít.